PLÁNOVÁNÍ TRASY

Pro plánování trasy je nejlepší použít on-line mapu Finska Retkikartta.fi. Google mapa v roce 2016 neobsahovala v oblasti národního parku žádné podrobnosti a satelitní snímky nebyly pro plánování trasy dostatečně kvalitní. Retkikartta.fi obsahuje mapový podklad s vrstevnicemi a vyznačením vodních toků a další vrstvy, které je možné volit v levém menu. Nejdůležitější informace, které mapa poskytuje v oblastni NP Urho Kekkonen, jsou:

  • udržované běžecké stopy v okolí Saariselkä a Kiilopää
  • sruby, přístřešky a další stavby v národním parku
    (položka menu „Excursion services“ > „Accomodation and services“)
  • území NP se zákazem vstupu v období 15.5. – 15.6.

Při větším přiblížení mapy se zobrazí pozice srubů a přístřešků na mapě, po kliknutí na ikonu srubu je možné zobrazit stránku s detailním popisem srubu (viz např. srub Porttikoski). Detail srubu obsahuje přesné GPS souřadnice srubu, stručný popis vybavení a velikosti. Seznam všech srubů je k dispozici na webu národního parku.

On-line mapa bohužel neumožňuje zobrazení srubů při menším přiblížení, rozmístění srubů v národním parku je k dispozici na tomto plánku:

rozmístění srubů v národním parku Urho Kekkonen

Síť srubů je dostatečně hustá na to, aby bylo možné dojít z okraje národního parku (Saariselkä nebo Kiilopää) k prvním srubům (Suomunruoktu, Lankojärvi nebo Kivipää) nebo od jednoho srubu ke druhému za jeden den.

Pro navigaci v terénu nabízejí Finové následující papírové mapy:

  • Saariselkä-Kiilopää ulkoilukartta, 1: 50 000
  • Saariselkä-Sokosti ulkoilukartta, 1: 50 000

Mapy je možné zakoupit v turistickém centru v Saariselkä nebo na přes finské e-shopy. Podrobnější mapy národního parku nejsou k dispozici. Papírové mapy stály v roce 2016 cca 18 EUR každá.

Papírové mapy obsahují stejný mapový podklad jako on-line mapa Retkikartaa.fi, proto jsme se rozhodli vytisknout si sadu výseků mapy ve formátu A4, které jsme si před odjezdem zatavili do folie. Výseky jsme zvolili tak, aby se na jednu stranu vešla mapa plánovaného pochodu pro 1 den. Díky tomu jsme si ušetřili starosti o klasickou papírovou mapu, která ve sněhu a prudkém větru moc nevydrží.

TYPY SRUBŮ

V národním parku jsou následující typy srubů:

  • odemčený, volně přístupný srub (finsky „autiotupa“)
  • uzamčený srub (finsky „varastupa“)
  • denní srub bez postelí (finsky „päivätupa“)
  • zelmjanky a sámské přístřešky (finsky „varauskammi“)

V on-line i papírových mapách jsou typy srubů graficky odlišeny.

Autiotupa je odemčený srub přístupný všem polárníkům bez jakéhokoliv poplatku. Volné sruby jsou určeny pro jednotlivce a pro malé nekomerční skupiny do 5 osob. Sruby se nijak nerezervují a slouží pro přespání na 1 noc, nikoliv pro dlouhodobé táboření. Velikost srubů je různá (cca pro 6 – 12 osob) nicméně podle tradičního laponského zvyku má vždy poslední příchozí hlavní právo na postel a ti, co už jsou uvnitř nejdéle, mu musí místo uvolnit. Buď tak, že se uskromní, nebo tak že půjdou spát ven do iglů nebo do záhrabu. Podle našeho pozorování je počet osob uvedený u srubů podhodnocený a v případě potřeby by srubu polárníků naskládalo více. V březnu byla obsazenost srubů nízká, pouze 1x z 8 nocí jsme měli ve srubu další nocležníky.

Varastupa je stejný srub jako autiotupa, ale dveře jsou opatřeny zámkem. Všechny větší skupiny nad 5 osob a všechny komerční skupiny jsou povinny rezervovat si konkrétní sruby na požadované noci. Klíče ke srubům vydává správce národního parku v turistickém centru v Saariselkä. Cena za 1 noc ve varastupě se v roce 2016 pohybovala kolem 11 EUR / osobu.

Päivätupa je denní srub, který slouží k ohřátí polárníků, odpočinku nebo přípravě jídla. Denní sruby nemají postele a nejsou určeny k nocování. Denní sruby se vyskytují pouze kolem upravovaných běžkařských trask v okolí Saariselkä.

Zemljanky a sámské přístřešky je možné rezervovat stejným způsobem jako varastupy.

VYBAVENÍ SRUBŮ

VYBAVENÍ PRO ORIENTACI

V národním parku je mobilní signál pouze v některých místech, zpravidla ve volné krajině (např. na velkém jezeře nebo na hřebenech). Signál je slabý, mobilní internetové připojení není k dispozici vůbec. Z tohoto důvodu jsme se při navigaci spoléhali na klasické pomůcky: papírovou mapu a kompas. Orientace ve volném terénu prostého jakýchkoliv lidských staveb je velice náročná a je nutné ovládat práci s mapou i s kompasem:

  • určení polohy podle význačných bodů v krajině
  • čtení okolního terénu podle vrstevnic
  • pochod podle azimutu
  • měření a odhad vzdáleností

Pro jistější navigaci v terénu je vhodné se vybavit zařízením, které podporuje stanovení polohy pomocí GPS signálu (speciální zařízení nebo mobilní telefon s příjmem GPS). GPS signál není závislý na mobilní síti a je dostupný v celém národním parku. Pro mobilní telefony existují aplikace, které umožňují zadat do paměti souřadnice srubů a následně v terénu zobrazit azimut a vzdálenost zvoleného srubu. Vhodné je si navigační aplikaci vyzkoušet doma. V silném větru a zimě to bez rukavic na nějaké dlouhé zkoumání není 🙂

ORIENTACE V TERÉNU

Orientace v terénu národního parku je jedno velké dobrodružství. Na okraji udržovaných běžeckých cest cca 15 km od Saariselkä končí veškeré značení a ukazatele. Cesty vyznačené v mapě nejsou v zimě vůbec patrné, a veškerá navigace má tak v podstatě jediný cíl: najít příští srub pro přespání. Sruby jsou zpravidla u břehu potoku nebo jezera, ale těch jsou v parku stovky a toto pravidlo pro samotné nalezení srubu nestačí. Některé sruby jsou umístěny tak, aby byly z dálky (směrem od jezera nebo řeky) viditelné, jiné jsou ukryty v lese mezi stromy. Nedá se také spoléhat na vyježděné skůtrovky, správci sice často objíždějí jednotlivé sruby v rámci jejich kontroly, údržby a doplňování dřeva, ale trasu volí nahodile a často napříč parkem ke vzdálenějšímu srubům, ke kterým se za jeden den nedostanete.

Pokud vede skůtrovka správným směrem, rozhodně se vyplatí po ní jít. Je třeba ale hodně často kontrolovat směr a pozici. Opakovaně se nám stalo, že jsme si v nadšení, jak cesta po skůtrovce rychle ubíhá, zašli i více než půl kilometru.

Určení místa na mapě, na kterém se právě nacházíme, byl docela slušný oříšek. Často se nám stalo, že každý ze 4 polárníků ukázal na úplně jiné místo na mapě, v rozmezí několika kilometrů. Klasické určení polohy podle několika orientačních bodů v krajině je obtížné, protože:

  • v dohledu nejsou žádné stavby ani viditelné cesty, podle kterých by se dalo orientovat
  • všechny kopce v okolí jsou zhruba stejně velké a porost je na všech úplně stejný (hranice tajgy končí ve stejné výšce a nad touto hranicí jsou všechny kopce holé)
  • všechno je souvisle zasněžené, malé potoky a jezírka nejsou vidět vůbec

krajina bez orientačních bodů – všechny kopce v okolí vypadají stejně

Dalším problémem, který souvisí s určením polohy, je velký rozdíl v rychlostech pochodu. Po umrzlé skůtrovce lze z mírného kopce vyvinout rychlost i přes 5 km/hod. Naopak při pochodu v hlubokáči v nepřehledném terénu, kde je třeba se často vracet kvůli neprostupným úsekům nebo obcházet široké meandry potoka,  je rychlost v požadovaném směru často menší než 1 km/hod. Při určování polohy je taky třeba nebrat v úvahu subjektivní pocit vyčerpání, kdy se v obtížném terénu zdá, že „už tam musíme být každou chvíli“; naopak při delším pohodovém pochodu po skůtrovce se nám stalo, že jsme se v odhadu vzdálenosti zmýlili přesně naopak.

Přesné určení polohy je tak, kromě použití GPS, často možné provést jen na některých místech díky specifickým prvkům v krajině:

  • velké jezero, s jednoznačně rozpoznatelným tvarem
  • větší potok nebo řeka, nebo jejich soutok, jehož směr toku (změřeno kompasem) odpovídá pouze jednomu toku na mapě (nebo alespoň v nejbližším okolí předpokládané polohy)
  • dobře viditelný vrchol nebo průsmyk, který je jednoznačně rozpoznatelný v mapě i v krajině (těch je bohužel hodně málo)
  • 1 ze 2 plotů, které vedou napříč parkem (na mapě jsou vyznačeny černou souvislou čarou)

Další komplikací při navigaci je malá dohlednost v údolích. Vodní toky vytvořily v údolích různá slepá ramena a ostrůvky. Ostrůvky a předěly mezi rameny mají často převýšení několik metrů oproti okolnímu terénu, což v kombinaci s tajgou, která pokrývá všechna údolí omezuje dohled na několik set metrů a snižuje počet orientačních bodů.

typická krajina parku – zasněžené potoky, tajga a holé hřebeny

PŘEKÁŽKY PŘI POCHODU

Výhodou zimního pochodu je fakt, že naprostá většina vodních toků v národním parku je zamrzlá. Jezera, potoky a říčky se dají překonat bez větších problémů. Stromy v tajze nerostou příliš hustě, klasické lesní houštiny se prakticky nevyskytují. Občas jsme narazili na souvislejší porost keřů a menších stromků v bezprostředním okolí meandrujících potoků, v rozsahu max. několika desítek metrů. V zimě se tak dá trasa volit prakticky libovolně, směr pochodu jsme volili vždy co možná nejkratší k cílovému srubu s ohledem na co nejsnazší pochod.

Další překážkou mohou být 2 ploty, které se táhnou napříč parkem. Ploty jsou asi 2 metry vysoké a na několika místech jsou opatřeny průchody. Pokud na průchod nenarazíte, nic se neděje. Plot se dá na vhodném místě překonat i s pulkami.

BLOUDĚNÍ

Vzhledem ke složitému terénu a navigaci se dá říct, že v národním parku zabloudíte s jistotou hned několikrát. Drobnějších zacházek a vracení se řádově ve stovkách metrů bylo nepočítaně:

mapa s vyznačením skutečné trasy pochodu (8.den treku Porttikoski → Kivipää)
plnou čarou je vyznačen pochod po skůtrovce, tečkovanou v hlubočáku. 

Pořádně zabloudit se nám podařilo 2x. V obou případech jsme měli za sebou náročný den, stmívalo se, byla zima, měli jsme toho dost a nevěděli jsme, jak daleko jsme od srubu ani kterým směrem srub přesně je. Na budování záhrabu nikdo z nás neměl pomyšlení, chtěli jsme co nejrychleji dojít do srubu, zahřát se a dát si pořádnou večeři.

V prvním případě nám k určení místa na mapě pomohlo určení azimutu od 2 význačných bodů: vrchol Sokosti, který jsme ten den zdolali a proto jsme byli schopni vrchol bezpečně identifikovat a průsmyk Devil’s gate, který je unikátním přírodním útvarem v parku. Díky těmto 2 bodům jsme byli schopni určit místo na mapě s přesností cca 300 metrů a určit azimut ke srubu, ke kterému jsme asi do hodiny od místa zabloudění, už za tmy, úspěšně dorazili.

Ve druhém případě jsme měli v plánu projít průsmyk Devil’s gate, pokračovat hlavním údolím po proudu potoka a odbočit do bočního údolí, ve kterém se po několika kilometrech proti směru potoka nacházel srub Sarvioja. Problém nám způsobil fakt, že jsme v hlavním údolí narazili na skůtrovku, po které se z mírného kopce šlo perfektně a cesta rychle ubíhala. Původně úzké údolí se rozšířilo a porost nám zaclonil výhled na boční údolí, do kterého jsme měli namířeno. Naneštěstí po cca 1.5 km odbočovalo další údolí ve stejném azimutu, takže jsme si to do něj radostně namířili, aniž bychom tušili, že jdeme úplně špatně. Údolí ale začalo brzo podezřele stoupat, několikrát jsme kontrolovali mapu, ale azimut byl správný, tak jsme pokračovali necelou hodinu zbytečně dál. Nakonec jsme všichni přiznali, že nevíme, kde jsme a že nemáme představu ani o tom, na kterou světovou stranu pokračovat! Zapnuli jsme mobilní telefon a po chvíli napjatého očekávání určili polohu pomocí GPS souřadnic. Zjistili jsme, že jsme ve špatném údolí asi 1km vzdušnou čarou od srubu, což ale vzhledem k  nutnosti sejít dolů do údolí, vrátit se po skůtrovce zpět, odbočit do správného údolí a dojít ke srubu zabralo další hodinku. Bez pomoci GPS bychom srub pravděpodobně nenašli, je hrozně obtížné v takové situaci rozhodnout, zda jít dál nebo se vrátit. Při pochodu s pulkami může znamenat i 1 km špatným směrem hodinu pochodu navíc.

DOPORUČENÍ

  • počítejte s reálnou průměrnou rychlostí 2 – 3 km/hod
  • kopce nejsou příliš vysoké, ale dostat se s pulkami na ty nejvyšší (Sokosti) je pěkná dřina
  • s pulkami volte trasu spíše v údolích a na vytoužený vrchol můžete vyrazit od srubu na lehko
  • volte trasu tak, aby v místě změny směru pochodu byl vždy nějaký význačný bod (ideálně vodní plocha), najít správné údolí, do kterého je třeba odbočit, je těžší než se zdá
  • s pulkami se nedá jít šikmo svahem, je nutné jít buď po rovině nebo přímo do kopce / z kopce
  • vyhněte se plánování pochodu po hřebenech. Měli jsme v plánu jít cca hodinu po hřebeni vedoucím západně od Sokosti, ale v prudkém protivětru kolem 80km/hod jsme plán rychle přehodnotili a ustoupili do sousedního údolí 🙂
  • vstaňte ráno dřív abyste stihli dojít do dalšího srubu za světla. My jsme do noci hráli karty, ráno vyspávali a vyráželi na pochod až kolem 11 hod. Když byla trasa delší nebo když jsme zabloudili, hledali jsme srub až za tmy a to psychické pohodě nepřidá 🙂

sruby vypadají v noci krásně; když ale srub najdete ještě za světla, dost se vám uleví 🙂

DALŠÍ ZKUŠENOSTI